Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Excentrickou lady JARBOE můžeme směle zařadit do vzácné skupiny umělců neustále si hledajících nové a neprobádané hudební cestičky, pro které zůstává na prvním místě hlavně pocit uspokojení z vlastní práce, než touha podbízet se svým posluchačům. Sice se díky svým zásadám nebudou asi nikdy těšit masové popularitě, ale možná právě proto lze jejich tvorbu považovat za hodnotnou.
Po ukončení spolupráce s legendárními SWANS se JARBOE na počátku devadesátých let rozhodla pro sólovou dráhu a v tomto období vznikly dvě pozoruhodné nahrávky, které se vloni opět připomněly v podobě vyvedených reedic.
První sólovou nahrávkou JARBOE je deska „Thirteen Masks“ (1991), která by se s odstupem času dala nazvat jako pomyslný most mezi sladce elektronickými osmdesátkami a dospělejším, snad místy až psychedelickým popem. Pop možná není to správné slovo, ale jakákoliv snaha uceleně zaškatulkovat písně z této kolekce se naprosto míjí účinkem. Každá je totiž ve svém pojetí úplně jinde, s jinou náladou a zvukem. Všechny je pojí pouze charakteristický hlas JARBOE. Pestrá směs však i přes hromadu stylových kotrmelců drží vzácně pohromadě právě díky nenásilnému střídání nálad a pocitů. A jejich rejstřík má „Thirteen Masks“ vskutku široký. Od excentrických a energických popovek („The Believers“ – zde mi hlas zpěvačky velmi připomíná Kate Bush), melancholických kompozic („The Lonely Voyeur“), kde soudobý zvuk syntezátorů vystřídá klasická španělská kytara, až po jazzové vlivy („Wooden Shadows“). Celá deska tak i po letech vyznívá velmi neotřele, záživně, s minimálním působením zubu času. Kdyby „Thirteen Masks“ vyšlo dnes, těžko by někdo mohl hovořit o omšelosti a vyhrabávání mrtvol. Nesmírně příjemná a nadčasová nahrávka v podobě reedice doplněna navíc i třemi povedenými bonusy.
O rok později spojila JARBOE své síly s Larrym Sevenem (později tuto spolupráci zopakovali ještě třikrát) a výsledkem jejich snahy bylo album „Beautiful People Ltd.“. Asi nemá cenu připomínat, že toto je oproti „Thirteen Masks“ hudebně položeno zase někde úplně jinde. Deska byla nahrána analogovým způsobem, takže její písně obsahují oproti spíše elektronicky orientovanému předchůdci mnohem více klasických instrumentů, jakými jsou kytara a další strunné nástroje a všemožné bicí a perkuse. Stylově lze „Beautiful People Ltd.“ přiřadit někam do kategorie experimentální pop/rock, což uznávám, je pojem velice široký a nic neříkající, ale stejně tak všeobjímající je i muzika, kterou nabízí. Opět se jedná o velice náladovou záležitost, tentokráte pojatou v mnohem experimentálnějším duchu. Skladby z alba bych si dovolil nazvat spíše intimními recitály, než klasickými písněmi, avšak najdou se i výjimky, jako například „I Feel Pretty“, která svým muzikálovým a snad až estrádně rozšafným pojetím vybočuje z řady pomalejších, melancholicky naladěných a řekněmi i hůře stravitelnějších kompozic. „Beautiful People Ltd.“ je deskou, která by mohla sloužit jako ukázkový příklad snahy JARBOE dělat si hudbu tak, jak to sama cítí nejlépe, bez jakýchkoliv svazujících závazků a tlaků ze strany vydavatelů. Reedice navíc obsahuje hned šest bonusů, které vesměs tvoří vcelku zdařilé remixy převážně skladeb z alba.
O tom, že JARBOE není cizí žádný hudební experiment koneckonců jasně vypovídá i její kooperace s dalšími experimentátory NEUROSIS, což, přiznávám se, byl ten prvotní impulz upozorňující mě na existenci této umělkyně. Umělkyně nenásilně a zcela přirozeně tvořící nonkonformní hudbu, která si nehraje na to, jak je jiná a zásadně proti proudu, ale právě naopak dokáže nabídnout i přes, pro mnohé možná těžší stravitelnost, příjemné zážitky a nálady, bez přehnaně vysokých nároků kladených na jejího posluchače. Vyznáváte-li v hudbě stejné hodnoty, neměli byste v neděli - 23. října v pražském Rock Café chybět.
CD k recenzi poskytli Day After records
Povedené reedice starších alb této svérázné umělkyně, které by rozhodně neměly chybět žádnému jejímu příznivci.
1. Thirteen Masks:
2. Listen
3. Red
4. A Man Of Hate (Lord Misery)
5. The Believers
6. The Lonely Voyeur
7. The Never Deserting Shadow
8. Wooden Idols
9. In An Open Sea
10. Shotgun Road (Redemption)
11. I Got A Gun
12. The Oblivion Seekers (Of Ancient Memory)
13. A Man Of Hate
14. Freedom
15. Cries (For Spider)
16. We Are The Prophecy (bonus)
17. St. John (bonus)
18. Surrender (bonus)
19. Beautiful People Ltd.:
20. Warm Liquid Event
21. Danse Dementia
22. Bebé Marie
23. A Coruscation
24. I Feel Pretty
25. L.S.B.
26. No
27. Liquid Bebé Psychedelia
28. My Bruise
29. The Witch
30. I Know You Don't Like Me
31. Newborn Child
32. Show
33. Volcanic Ash Mix (bonus)
34. No Mix (bonus)
35. Warm Liquid Preasure Mix (bonus)
36. Suicide Song Mix (bonus)
37. Badge Of Courage Mix (bonus)
38. Unraveling Thread Mix (bonus)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
